Cokoli řeknete o Karlu Čapkovi, bude pravda: Skvělý a velice pilný novinář, autor desítek cestopisných črt, fejetonů a knížek plných humoru, který jen odpor ke klišé brání nazvat laskavým. Také ovšem autor agitačních her, románů nevyrovnané úrovně (nad jiné ční samozřejmě Válka s mloky) a permanentní moralista, což je profese, na kterou býváme v našich vlastech důvodně poněkud alergičtí. Byl to, stručně řečeno, typický elitní prvorepublikový intelektuál s nadstandardním přístupem k hlavě státu. Vedle toho všeho ale také autor stovek textů, které autora přežily dnes již o víc než osmdesát let. Mimochodem, kdybychom spočítali všechny jeho knižní tituly včetně posmrtných souborů a výborů, dojdeme k číslu 208. Pro dnešní čtení jsme vybrali jeden z textů, které dalece přesahují jakoukoli časovou zakotvenost. Svrchovaně platný dnes, podobně jako v dobách, kdy bylo Čapkovi nejhůř, těsně před nástupem nacismu a teutonského pokusu o totální odnárodnění a vykořenění všeho negermánského. Tedy i české historie, jazyka a kultury. Fejeton Chvála řeči české poprvé vyšel roku 1931, byl včleněn i souboru Marsyas čili na okraj literatury a myslím, že se tak nějak symbolicky hodí ke dni, kdy se koná už počtvrté Vlastenecké setkání v Příčovech na Sedlčansku. Možná by i sám Čapek, kdyby to bylo v jiné době, přijal pozvání.